ZPÍVÁ EVA PILAROVÁ
Já se jednou vrátím - Když se spolu k večeru sejdem - Tůň přání - Hluchý zvon - Tvůj dům - Když mě opustíš - Hrom aby do tě, lásko má - Vážky - Ave Maria - Fontána - Pár splnitelných přání - Swing. Supraphon st. 1 13 0490 (edice Gramofonového klubu).
Tenkrát na rozhraní padesátých a šedesátých let šlo vlastně o nastolení první dámy českého jazzu. Omlouvám se, ale nemohu necitovat z tehdy vzniklé "Ódy na Evu ´Fitz´Pilarovou" alespoň pár veršů: "A dnes je tady / Zázrak swing a scat / Ptáci jazzováci jí vřeští na prstech / kansaské riffy s ní vánkem synkop plují - / Jemně a šíleně jí León po hlasivkách hraje / (v harlemském hrobu Ježek poslouchá) / Bessie bluesem budí / synkopové ráje / v chraplavých / svatých mrákotách..." A zbývá mi při tom trochu smutný pocit, že nejmladší generace Evu takhle už vlastně vůbec nezná. Nemůže snát. A snad proto se Eva Pilarová v povědomí posluchačské obce ocitá dnes (podle pracného výzkumu profesora M. Matuly) v typovém příbuzenství s Y. Simonovou, A. Tichou, J. Čeřovskou, ba i P. Filipovskou a H. Blehárovou. Což je ovšem svým způsobem paradox - paradox zpěvačky ohromných hlasových možností, zato bez nezbytného repertoárového zázemí.
O tomhle problému se samozřejmě už dávno ví, zatím se však asi méně pracuje na jeho rozlousknutí. Složitost situace (nepřihlížeje k otázkám klanů a "stájí" populární hudby a tím i k hospodářské a organizační stránce věci) jsem si ostatně naplno uvědomil právě až po poslechu recenzované desky. Zpěvaččina startovní léta, kdy měl swing stále ještě blizoučko k jazzu a jazz ke swingu, jsou ta tam. A přece se právě tehdy vyhranil Evin umělecký typ natolik, že to nejen inspirovalo pisatele citované "Ódy", nýbrž umělkyni i naráz prosadilo před širší veřejností. Račte si jen na desce poslechnout Rodgersův Tvůj dům (Blue Moon) a Bernsteinův Swing (z muzikálu Wonderful Town). Je v nich nezaměnitelná osobitost, daná nejen barvou hlasu, ale i jeho napětím, jeho jazzovým cítěním, drivem i vrušivým vibratem držených tónů. Skladby (a jejich aranže) zde našly svou interpretku, zpěvačka našla své skladby. U kompozic z okruhu popu - a těch je na desce naprostá většina - se už s takovým ztotožněním nesetkáme. Protože co je to vlastně pop? Charakterizoval bych jej jako zevšeobecňující tendenci, která shrnula všechny romantizující okruhy dosavadní populární hudby (včetně hudby salónní, operetní atd.) a podložila jej rytmickou výrazností swingu a nakonec i beatu. Tedy jakýsi mainstreamový kadlub, kam lze vložit a v němž lze nalézt skoro všechno: jen příležitost k osobitému a trvalému typovému vyhranění dosti zřídka. Snad až na pár výjimek (Vážky, Tůň přání) plují písničky na desce vskutku v lepkavých olejových vlnách průměru, místy ostatně dost povážlivého (Hluchý zvon). Avšak i samu jejich interpretku by v nich mohla zastoupit leckterá z výše jmenovaných kolegyň, ba podle jistých osobitých náběhů třeba i taková Jarmila Veselá (Já se jednou vrátím). Což je ovšem v případě profilové desky přece jen typová šíře, která už je spíš na škodu než k užitku. Je zajímavé, že stylově se Pilarová "nenašla" ani ve skladbě šansonovitého založení (Když mě opustíš). Zde si Eva vypomáhá už zřejmým klišé: rozechvěním příliš hraným, hlasovými zlomy skoro křečovitými. Třebaže nahrávka v našem popu obstojí jako solidní průměr, přesto se mi tu zdá být vzdálenost od spontánního jazzového feelingu k (téměř) filosofickým nárokům šansonu příliš velká. Alespoň v tomto ryze subjektivním titulu, jemuž by patrně slušela i komornější, méně "pop" instrumentace.
Novou profilovou desku Evy Pilarové vybavil tentokrát Supraphon - ve spolupráci s Hi Fi klubem - téměř přepychově. Lakovanou, výtvarně pozoruhodnou obálku provází série "filmových záběrů" zpěvačky a proměn její fyziognomie při přednesu písně z jejího repertoáru. Rovněž přetisk plného znění připomenuté již "Ódy" říká o Pilarové víc než paján obvyklého reklamního střihu. Potud tedy naprostá spokojenost. Přál bych jen umělkyni z plna srdce, aby její příští deska byla stejně hutně vybavena i "uvnitř" vlastních černých drážek: totiž repertoárem a projevem, které víc než dobovým muzikantským konvencím budou sloužit nejvlastnějšímu zpěvaččinu založení. Protože po návratu takovéhle Evy ´Fitz´Pilarové se v suchopáru dnešního popu asi hned tak nepřestaneme ohlížet.
JOSEF KOTEK
(Melodie č. 1/1971)