Hana Hegerová RECITÁL
Já se vrátím - Hostinec u dvou srdcí - Potají - Barbara Song - Zánovní růže - Dobrú noc, Dikta devla, Odoj tejle - Búvaj, že mi búvaj - A medl - To ta Helpa - L´ivrogne - Lipicáni.
Velký studiový orchestr řídí Milan Dvořák a Harry Macourek. Producent ing. Milan Dvořák. Hudební režie Svatoslav Rychlý. Zvuková režie Milan Papírník. Nahráno ve studiu Žižkov, Praha 1971. Panton 010252 mono, 110252 stereo.
Málokdo si vybírá tak zajímavý a svému typu a možnostem tak přiměřený repertoár jako Hana Hegerová a málokdo usiluje svým repertoárem o tolik. A protože ji kromě prken malých divadel slýcháme málokde, bude její druhá LP deska zbožím po právu exkluzívním, třebaže ta první, supraphonská, byla po mém soudu o něco lepší, právě tak jako první pantonská EP.
Zatímco jiným zpěvákům hledají talentované autory manažeři, Hegerová si je hledá sama. Tři skladby málo známých domácích autorů patří na desce nejen k nejlepším, ale zároveň Hegerové typově "sedí". Je to Hostinec u dvou srdcí od klavírní pedagožky Ireny Hodkové a básnířky Jany Štroblové, v tradicích burianovských songů, 3/4 taktu, s pomalejší verzí a valčíkovým refrénem; dále silně folklórně ovlivněné Potají (hudba Jana Hrábka, dirigenta vídeňské lední revue, text Ondřeje Suchého s titulním slovem, jehož zvukomalebnost ovšem objevil Jiří Štaidl už před šesti lety) a konečně skvělí Lipicáni od Václava Dobiáše mladšího na text Vladimíra Kučery, nesení poezií až nezvalovsky samozřejmou.
Všechny tři písně jsou dobře aranžovány, což se naopak nedá říci o směsi tří lidových, kde hned úvodní Dobrú noc je nevzrušivá instrumentálka s klavírním sólem nad swingovým podkladem a běžnými smyčci. Akademičností se vyznačují i obě další úpravy, kde zejména v rychlé Odoj tejle nemá strhující temperament Hegerové odpovídající doprovod. Aranžérskou perličkou je zato Búvaj, že mi búvaj s kytarou, klavírem a altsaxofonem, jimiž Jan Klusák docílil prostoty, nástrojových barev i hloubky lidové poezie. Polohlas Hegerové tu má výrazovou sílu i něhu a míra stylizace je určena přesně. Je to nejlepší nahrávka celého alba. Hezky interpretovaná je i židovská A medl a To ta Helpa (žel, opět s aranží neodpovídající syrovému přednesu) s plynulým přechodem k Brelově francouzsky zpívané L´ivrogne. Hegerová si s ní už v roce 1967 troufla do pařížské Olympie a přednáší ji s výrazovou i technickou jistotou, využívajíc i krásných tmavých barev svého hlasu.
Snaf právě malá ozpívanost nových repertoárových čísel způsobila, že některá trpí výrazovou křečí (Aznavourova La Bohéme s Koptovým textem Já se vrátím, místy i Lipicáni) a přílišným tlačením tónu do nosu; u tak zdravého hlasu je taková manýra nejen nepříjemná, ale i zbytečná.
Jako Hegerové sluší jemná lyrika, tak je milá i v jemném humoru Zánovní růže, jak Jiří Suchý přeložil music-hallově lafěný hit Barbry Streisandové Second Hand Rose. To neznamená, že by neměla dělat dramatické záležitosti. Bez takového dílka jako bylo Petr a Lucie si tuto zpěvačku ani nedovedeme představit. Jde jen o to, nepřekročit tu choulostivou hranici, kdy se z dramatu stává "drámo".
Na obalu desky je daliovská, docela vkusná inspirace Jarmily Mařanové. Tím víc ovšem vyniká obyčejnost zadní strany. Hlasitost nahrávek je slabá a nevyrovnaná (například jasně intenzívnější Barbara Song), při zesílení je slyšitelný šum. Dramaturgicky je však přínos Pantonu nesporný.
JIŘÍ ČERNÝ
(Melodie, č. 10/1971)