FRAMUS FIVE
I Got My Mojo Working - Why Am I Treated So Bad? - Around and Around - Nobody Knows You When Your Down And Out - Blues In Soul - What´d I Say - I Believe To My Soul - Keep A Light In The Window - If You Need Me - Some Day Baby - Hold On I´m Coming. Framus Five. Supraphon stereo 1 13 0578. Deska Gramofonového klubu.
Ad obsah: Smekněme klobouk radostí, dámy a pánové, protože skupina soulisty Michala Prokopa vydala konečnonekonečně svou první velkou, a podle některých dlouhohrající, desku. Skupina prosekávající se svou hudební kvalitou i potencí řídkým porostem naší beat music konečně podává důkaz (výkaz) činnosti za první kvartál své existence. Ano, je to trochu smutné, ale deska je dnes záležitostí spíše historickou (kdy konečně neměly dlouhotermínované velké desky "našich velkých supergramopodniků" šmrnc muzeálních snímků?). Framus stačili za dobu pouhopouhého lisování změnit obsazení i názor skupiny (striktně hudební ovšem). Pro hlavokroutily a pochybovače však přece jen musím dodat, že nahrávky z dob plenek, veselých černochů na houpačce a kvílících dechů nejsou naprosto historicky opomenutelné. Ukazují a dokazují. Ukazují, že Framus na "to" mají jako jedna z mála českých skupin, a to bez potlesků mezi jednotlivými skladbami. Jejich přístup k materiáli i jeho arnžmá je veskrzenaskrze profesionální. Ať honky tonky (nebo brnky brnky) klavír či bublající varhany Ivana Trnky, horolezecká basa Ládi Eliáše, tam tam nebo sem sem otce Klárfelda i kvílivé scaty Burdy vytvářejí společně se "soul voice" ing. Prokopa reprezentativní r&b desku (konečně). Zároveň staví do šedého světla lidského šklebu ironii, se kterou jsou právě muzikanti Framus 5 bez šátků, korálů, undergroundu, oficiální "jakonekomerce", meditací a novinových ód přehlížení nyvým pohledem našeho vděčného beatového publika. Ale nešť, jejich deska je rukavicí do tváře ignorace a důkazem poslání. Jejich deska (z čarodějné dílny A and R mana - Michala Prostějovského) je i prvním zasnoubením jazzu i beatu, dlouho u nás faktologicky neprokazatelného (To je fajn, to je moc fajn - protože to ubere trochu pýchy a pohrdání jazz-fans). (To je príma, to je moc príma, protože to dokope beatové fanoušky k rozšíření bubínků pro určité zvuky paní Hudby.) Grunty několika skladeb (např. Some Day Baby, nahrané též zemřelým bluesmanem Anglie číslo 1 konce padesátých let p. Cyrilem Davisem) jsou šekem na budoucnost téhle zatravýborné kapely. A má-li někdo na šedozeleném světě alespoň trochu naděje, že bude jednoho krásného dne "vlastnit" takovou skupinu-orchestr jako jsou třeba Blood, Sweat and Tears, je to díky Framus právě prťavounko kdysihudební Československo. (Plastické hlavičky podzemních a odborných hrobníků ohrnuly spodní pysk...)
Ad forma: Obal = Michal Prokop snědl šest chlebíčků s Henry vejcem, aby vzápětí zjistil, že nebyly právě nejčerstvější. Tak se dá stručně definovat roztomile upírský výraz vykuleného zpěváka. Celý tenhle corpus "žaloby pro urážku na cti" je zasazen do něžné šedi upoutávající na pražských oranžovo-zelených chodnících svou nápadností. Apropó, vlastně ne, co by si někdo kupoval... Jen to nechte... S tím nákladem? Gramoklub je možná pro spřízněné a stejné duše, ale nevím proč razí program zprzněných a stejných obalů. Skladba Some Day Baby není tam, kde má být, informovaný ji nalezne na místě skladby What´d I Say (prosím některého Britanofila, aby mi objasnil WHAT´D). A nenapsal ji Ray Charles, ale Little Joe Walter. Supraphon by měl nejen důsledněji lektorovat i cizinci kupované obálky a viněty (nebo gramoněty?), ale i zorganizovat jakous takous kartotéku autorů zahraničních evergreenů (Říká se starým rerealizovaným blues také evergreen? nebo třeba everblues?...) Ale nic, chybami se člověk učí, snad už ta příští deska Framus bude karosovaná O. K. Díky a šáteček jedné z desek deseti těch kdy nejlepších. Díky a přání dopochopení i zbláznění se do nejpodzemnější z opravdu podzemních skupin naší skoro všeobecné podzemní scény. A ať je ta nová deska hodně hodně brzo...
PETR SÍS
(Meldoie č. 10/1969)