FLAMINGO
Blues řetězů - The Weight - Opatruj svých sedmnáct - Pane můj - Sunny - Chain of folls - Černej pán - Otvírej chrám - Podzemní autobus - Quasimodův sen. Zpívají Marie Rottrová a Petr Němec. Vladimír Figar - sólové varhany. Flamingo. Výběr a produkce Jaromír Tůma. Edice pop music Gramofonového klubu, Supraphon mono 0 13 0729, stereo 1 13 0729.
Ač se mají recenze psát bez obalu, začnu právě obalem. Více pochvalný a propagační než adekvátní a věcný text V. Čorta (spíše se skrývačkami než zkratkami nástrojů, když přitom obsazení je vypsáno na jiném místě) mimo jiné praví, že "Flamingo je dnes skupinou na vysoké interpretační úrovni, skupinou s dobrým bluesovým soundem". Nevím, jaké je Flamingo dnes, ale na desce ad a) materiál zcela postrádá bluesový sound a ad b) jsou instrumentální schopnosti Flaminga při nejlepším průměrné. Lze snad souhlasit s tím, že "Richard Kovalčík bude zapsán těmi, kteří nám pomáhali přiblížit ve stínu svých velkých kolegů z druhého kontinentu krásnou hudbu smutného majestátu". Pozastavil bych se nad pokračováním "Co ještě víc?" V. Čort se zřejmě ptá, co ještě víc napsat. Kdyby si měl totiž čtenář-posluchač otázku vyložit ve smyslu co ještě víc by si měl přát (kromě přibližování ve stínu), zbývala by toho opravdu notná dávka. Pouze tři z jedenácti jsou původní skladby. A uvádět na naši scénu převzaté, většinou soulové kompozice není už v dnešní době čin příliš chvályhodný. Navíc nelze najít oprávnění ani v pojetí převzatých skladeb. Texty nejsou tematicky fádní, jsou však pseudopoetické, plné červenoknižních metafor (píseň Otvírej chrám) nebo necitlivých vulgarismů (např. Černej pán) a celkově bezobsažné, nebo budou zřejmě alegorické a jejich smysl mi uniká. Vypomáhání si anglickými výrazy vždy nesvědčí - na této desce poměrně často užívané "baby" nezní vůbec půvabně. Pokud jde o výkon zpěváka, převyšuje zde Marie Rottrová Petra Němce o několik tříd, i když ani její výkon není bezvadný. Škoda, že interpretuje právě skladby Arethy Franklinové. Nebudu porovnávat, neboť málokoho lze postavit vedle Arethy Franklinové, spíše mi vadí, že např. skladba Pane můj nebyla zvládnuta ani po technické stránce zpěvu. Zdá se, že píseň by bývala potřebovala posadit o jeden dva tóny níž, aby ve vyšších partiích interpretka nemusila se slyšitelnými obtížemi vyzpívávat tóny, které jsou sice ještě v jejím rozsahu, ale M. Rottrová už jim nedokáže dát potřebnou sytost, šíři, výraznost (viz ...milenců ráj... v Ain´t no way). Kromě nečistých nástupů z refrénu do slok ve skladbě The Weight však M. Rottrová podává dobrý výkon a má-li (soudě podle desky) někdo perspektivní možnosti, je to právě ona. Na druhé straně zpěv Petra Němce působí např. ve skladbě Černej pán dojmem horroru. Neznám jeho možnosti, ale souhlasil-li s natočenou verzí jak vedoucí Flaminga R. Kovalčík, tak i producent J. Tůma jako s nejlépe dosažitelnou - pak tedy nevím. Po všemožných ódách na Flamingo však zůstala po instrumentační stránce dlužna nejvíc právě skupina. Její výkon odpovídá tuctové, nijak zvláštní doprovodné skupině. Nejen, že nemá vůbec žádný "flamingovský" styl, ale nedosahuje ani osobitého soundu. Celou desku provázejí příliš hlasité bicí, které jsou místy až ubíjející - což je dost možná zčásti vinou techniky. Jako by Flamingo nedisponovalo dostatkem materiálu, uzavírá každou stranu delší instrumentální skladba se sólem na varhany, tektonicky zmatená, neucelená, nic neříkající směs, která by tak ještě mohla místy sloužit jako názorná ukázka co je to Muzak. Klavír je poměrně zastaralý, s výjimkou skladby The Weight, kde není špatně využit.
Deska je zklamáním nejen vzhledem k pověstem opřádajícím Flamingo, ale hlavně kvůli jejímu samotnému obsahu.
ALEXANDER GOLDSCHEIDER
(Melodie č. 2/1971)